o vzteku ve výchově

o respektující výchově a potlačovaném vzteku (našem i našich /pra/rodičů)...

vše, co potlačujeme, nás tlačí.

tenhle příspěvek nebude pouze o výchově, ale spíše o emocích a mých subjektivních asociacích, které nosím už nějakou dobu v hlavě a postupně si je sumíruju a sepisuju.

tak...

a začnu tím, jak jsem před časem byla na další inspirující přednášce Ireny Kubantové (viz odkaz níže), která se sice především věnuje montessori praxi, ale zároveň vyznává respektující výchovu a na svoje přednášky vozí knihovní sbírku, v níž se najde z větší části vzorek knih, které lze najít i v mojí knihovně a netýkají se všechny ani zdaleka jen výchovy, ale především životního stylu.

jak já od počátku tvrdím, všechno je to založené na stejném principu.

také jsem četla zajímavý článek, který se týkal traumatického pláče miminek - tedy toho, jak nás ovlivňuje nezpracovaný stres, zažitý u našeho zrození.

stres je vůbec velmi náročné téma.

zároveň jsem minulý rok v létě zažila velmi náročnou rodinnou situaci a vidím, jak moc mě stres ovlivňuje a jak hrozně důležité je, nějak efektivně ho zpracovat.
(v tomto případě jsem mimo jiné využila odborné pomoci, bez které by bylo navrácení do duševní rovnováhy mnohem těžší a zdlouhavější /vedle klasické psychologie mi pomohla kraniosakrální terapie a kineziologie/.)

jak to je z mého pohledu?

první čtyři roky života jsou pro náš budoucí život a naše následné vztahy naprosto klíčové. podle toho, s jakou láskou a laskavostí se k nám budou rodiče (především matka) chovat, má obrovský vliv na to, jak budeme schopni v dospělosti zvládat zátěž a zda k tomu budeme potřebovat nějaké berličky v podobě třeba různých závislostí.

jako rodiče máme v rukou budoucnost dětí. především rodina je zodpovědná za to, jací budeme v dospělosti.

a rodiče by rozhodně neměli přenášet zodpovědnost na další složky - na učitele a podobně - ti nás sice také ovlivňují, ale oni sami mají svoje vlastní traumata a řeší si svoje vlastní strachy, které mohou na naše děti přenášet, pokud není v naší primární rodině dostatečný sebereflexní odtokový kanál pro řešení stresů a traumat.

potlačený vztek nás a našich předků.

bojíme se přiznat, že nás dětství neblaze poznamenalo, protože si myslíme, že bychom tím zároveň přiznali, že jsme špatně vychovaní a že i naši rodiče jsou "špatní". tak to ale není, protože stačí, když sami sobě přiznáme, že to nebylo ideální a že našim dětem chceme dát jenom prostě něco jiného. to je dobrý odrazový můstek k tomu vytvořit změny.

často nevíme, jak něco změnit a tak ani nejsme schopni si říct, že něco bylo špatně.
naši rodiče si nejspíš myslí, že kdyby přiznali, že jim vadilo, jak se k nim jejich rodiče v rámci výchovy chovali, ale oni sami nevěděli, jak to změnit a dělat jinak, že by zároveň přiznali, že selhali, ale ani tak to není.

chceme děti naučit pracovat s emocema, ne jejich emoce utlumit.

inspirativní videa/přednášky:

Komunikace s dítětem, které se vzteká, je zatvrzelé nebo fňuká:

o výchově holek a kluků hovoří také Milan Studnička - a mluví také o tom, že a proč bychom na děti neměli křičet (zejména matky na své malé syny):

někdo říká, že pokud se dětem nebudou emoce potlačovat, budou přecitlivělé a nebudou na tenhle svět dostatečně připravené "svět je sežere".
což většinou tvrdí právě ti nejvíce potlačení - citlivost a empatii vnímají jako nevýhodu.
za sebe bych ráda, aby moje děti byly na "velký svět" připravené a dokázaly se zastat samy sebe. aby byly citlivé a empatické, ale také aby byly schopné rozpoznat manipulace a šikanu.
aby dokázaly i mezi tím najít vlastní cestu, která bude pro ně ta nej, i když já, jako jejich rodič, bych ji třeba šla jinak. nepotřebuji poslušné a ustrašené následovníky, ale samostatné, citlivé, silné a pevné jedince, kteří vědí, kde je jim nejlépe.